Rozhovor: V Německu selhává politika, ne moderní energetika

Výsledek? Vývoj v Německu představuje obrovský průlom ve využívání čistých a moderních zdrojů energie, využíváme však zatím jen zlomek jejich potenciálu.

Německo se rozhodlo přebudovat svou energetiku. Na místo jaderných reaktorů sází na postupnou výstavbu obnovitelných zdrojů energie. V Česku se německá energetická transformace stává občas terčem kritických komentářů. Například kvůli ceně, kterou platí spotřebitelé, nebo údajně vysokým emisím. Svůj pohled na to, jak se reálně daří zvládnout „zelenou“ revoluci v energetice, nabízí přední německý odborník.

Tázaným expertem na německou energetiku je Arne Jungjohann, spoluautor knihy Energy Democracy, který poslední léta pracuje jako nezávislý energetický expert se zaměřením právě na německou Energiewende (postupnou proměnu energetiky s využitím obnovitelných zdrojů).

V Česku často zaznívají kritické hlasy směrem k Energiewende s ohledem na neklesající emise oxidu uhličitého a závislost německé energetiky na uhelných elektrárnách. Jaká je realita – zabrzdily investice do obnovitelných zdrojů a odstavení jaderných reaktorů snižování emisí?

Energiewende nám dává velice cenné zkušenosti. První z nich je fakt, že pro nastolení nových perspektivních technologií na trh je potřeba velmi robustní politiky. Nástup obnovitelných zdrojů v Německu byl výrazně úspěšný v tom, že otevřel trh novým investicím a pomohl k rapidnímu zlevňování nízkouhlíkových technologií po celém světě. Občané, banky, farmáři, družstva nebo pojišťovny investovaly miliardy do bioplynových stanic na farmách, solárních panelů na střechách domů nebo větrných turbín po celé zemi.
Investice ze strany energetických společností byly na druhou stranu velmi zdrženlivé z důvodu rizika ohrožení klasických zdrojů energie v jejich vlastnictví. Tato revoluce tedy vedla k rapidní expanzi decentralizovaných energetických zdrojů a demokratizaci energetického sektoru. Vítězové jsou všichni kromě velkých energetických firem.

Druhou zkušeností je, že pokud chcete snížit emise oxidu uhličitého, musí to být podpořeno opravdu robustní politickou strategií. Německá vláda udělala chybu v tom, že příliš dlouho věřila ve vzkříšení evropského trhu s emisními povolenkami (EU ETS). To ovšem nenastalo kvůli špatnému designu celého systému, ale také kvůli silnému lobbingu německého průmyslu a vlády v Bruselu.

Německý cíl pro snížení emisí do roku 2020 se tedy naplnit nepodaří, ale nemůže za to odstavení jaderných elektráren. Viníkem je příliš mnoho otevřených uhelných elektráren, obrovský počet aut v Německu a slabé politické vedení. Bude to selhání naší vlády.
Za posledních 13 let vlády Angely Merkelové Německo ztratilo svou mezinárodní roli klimatického lídra. Změna klimatu přestala být pro německou vládu prioritou a nyní zaostáváme za ostatními.

Německo za Energiewende platí 25 miliard eur ročně. Je to vypovídající číslo o ceně proměny energetiky?

Těch 25 miliard eur ročně je součet poplatků koncových zákazníků za obnovitelné zdroje v rámci výkupních cen. Tyto prostředky svým způsobem slouží jako poplatek za vyrobenou elektrickou energii. Zmiňovaná částka tedy neříká nic o ceně obnovitelných zdrojů, fosilních či jaderných zdrojů, ani o jejich negativních dopadech na spotřebu vody, znečištěné ovzduší, změnu klimatu a dalších negativních dopadech na životní prostředí a společnost. Tato částka tedy není cenou za celkovou transformaci, nýbrž jeden z mnoha cenových indikátorů, které se často používají jako cenovka Energiewende.

Jak jsou na tom další sektory ekonomiky: doprava, teplárenství, samotný průmysl s využíváním nízkouhlíkových řešení a snižováním emisí CO2?

Přes všechny politické hádky o roli uhlí a jádra v politice snižování emisí zapomínáme, že elektroenergetika v Německu vytváří pouze okolo 30 % veškerých emisí skleníkových plynů. Teplo a doprava hrají podstatně klíčovější roli s většími dopady na znečištění ovzduší.

Vemte si příklad teplárenství. To je momentálně spící obr německé Energiewende. Zatímco úspěchy „zelenání“ elektroenergetiky jsou zřejmé a obecně uznávané, teplárenství je pozadu a zanechává obrovský prostor pro úspory a omezení dovozu fosilních paliv. Pravdou je, že Německo je momentálně mimo cíl splnění 14% podílu obnovitelného tepla do roku 2020 kvůli slabé a inkonzistentní politice. Poslední roky navíc ukázaly, že vláda nebyla schopna zajistit stabilní financování svého podpůrného programu, který má podporovat rekonstrukci budov a zvyšování podílu obnovitelných zdrojů v existujících stavbách (Market Incentive Program).

Investiční podmínky pro obnovitelné zdroje v elektroenergetice jsou naopak velmi stabilní a nabízejí jistotu pro nové investory. Německá vláda by tedy měla rozšířit pole působnosti Energiewende i mimo elektroenergetiku. Tam je na řadě odklon od uhlí jako nejefektivnější krok k redukci emisí. Ta opravdová energetická transformace ale ještě nezačala v sektoru dopravy a tepla. Na to bychom měli teď soustředit finanční a politický kapitál, jelikož tyto dva sektory dohromady tvoří většinu emisí uhlíku v Německu.

Graf 1: Emise CO2 podle sektorů ekonomiky v letech 1990–2017. Energetický sektor a domácnosti emise od nástupu Energiewende snížily. Naopak sektor dopravy zaznamenal znatelný nárůst.

Schreibe einen Kommentar

Deine E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind mit * markiert.

Diese Website verwendet Akismet, um Spam zu reduzieren. Erfahre mehr darüber, wie deine Kommentardaten verarbeitet werden.